Operace Market Garden - Arnhem

V létě 1944 se německý ústup na západní frontě podobal spíše úprku. Německé jednotky byly dezorientované, se špatným zásobováním a šířila se dezerce. Vrchnímu veliteli německých sil na západě Walteru Modelovi se sice podařilo zabránit úplnému rozpadu německých vojsk na západě, ale již se mu nepovedlo zorganizovat účinný odpor vůči spojencům. Z tohoto důvodu ho 5. září 1944 vystřídal ve funkci Gerd von Rundstedt který byl povolán opět do služby (byl již na penzi), ten pověřil obranou Belgie generálplukovníka Kurta Studenta. Ten musel konstatovat, že z armády, která mu byla dána k dispozici, by se dal sestavit pouze jeden pluk plně zdravých a bojeschopných vojáků, jinak měl k dispozici starce a invalidy.


Walter Model

Kurt Student

    Gerd von Rundstedt    

Němci se situaci pokoušeli řešit přesouváním jednotek z východní fronty, avšak ani tento pokus nepřinesl žádaný výsledek, a to zastavení spojenců a stabilizaci fronty. Neměli ovšem dost sil aby k něčemu takovému získali čas. Onen potřebný čas jim poskytli sami spojenci, kteří museli kvůli únavě a špatnému zásobování přerušit postup. Vojáci museli mnohdy ujít desítky kilometrů denně a bojovat několik dní beze spánku. Zásobování na tom bylo asi ještě hůř. Drtivá většina zásob byla přivážena přes invazní pláže. Partyzáni se snažili spojencům v boji pomoci tím, že vyhazovali do vzduchu železniční koleje a telefonní sloupy. Z týla německého se během jejich ústupu stal týl spojenecký, a to bohužel i se zničenými kolejemi. Z tohoto důvodu se musely zásoby převážet po cestě, což velmi prodlužovalo dobu dodání k jednotkám na frontě.

Po obnovení bojů vyvstala pro spojence řada překvapení: německá armáda využila přestávky v boji stejně dobře jako spojenci a reorganizovali a ustálili svou obranu, a tak čekal na spojence dobře organizovaný a velmi tuhý odpor, navíc začaly na Londýn dopadat rakety V2, jenž měli být odpalovány ze západního Holandska.

Spojenci zatím využívali taktiky rovnoměrného postupu po celé délce fronty, což nebylo úplně nejrychlejší a ztráty způsobené německou armádou také nebyly zrovna zanedbatelné. Montgomery se snažil Eisenhowera přesvědčit o výhodě jednoho silného úderu, který by rychle ukončil válku.

Na poradě 10. září se snažil Montgomery přesvědčit Eisenhowera o svém plánu silného útoku, měl k tomu víceméně dobré důvody. Ekonomika Velké Británie už byla na rozdíl od Američanů silně vyčerpána dlouho trvající válkou. A co bylo asi mnohem důležitější, Montgomeryho ego dosahovalo závratných výšin, jak již prokázal při svých „závodech“ s Pattonem na Sicílii. Montgomeryho plán počítal s použitím tří spojeneckých výsadkových divizí: americkou 82. a 101 divizi spolu s 1. britskou výsadkovou divizí a polskou 1. parašutistickou brigádou. Podle plánu operace Market Garden měla 101. výsadková divize obsadit Eidhoven, 82. divize měla obsadit Nijmegen a Britská 1. divize s Polskou brigádou měla obsadit Arnhem (1. vzdušné výsadkové divizi velel generálmajor R. E. Urquhart a 1. parašutistické brigádě velel generálmajor S. Sosabowský). Vytvořilo by se tak spojenci ovládané pásmo, kterým by postoupila vpřed 2. Britská armáda a proniknout tak ze severu do Porýní dříve než stihnou Němci efektivně reagovat. Tímto plánem by obešli německou obranu (takzvanou Siegfriedovu linii) a do Vánoc ukončili válku. Pro úspěch operace bylo nutné zmocnit se všech mostů (v Nijmegenu, Eidhovenu a Arnhemu), což neměl být problém, protože se předpokládalo, že německá armáda je stále zmítána chaosem, navíc německé tankové divize měly být v úplně jiném úseku fronty, takže se očekával pouze slabý odpor druhořadých německých jednotek. Eisenhower měl kvůli mnoha rizikům stále výhrady, což se mu zajisté nedá zazlívat. Eisenhowera ale velmi zaujala smělost tohoto plánu, a tak k němu dal nakonec souhlas. Ještě na téže poradě se rozhodlo, že operaci bude velet generálporučík Browning.

Montgomery Browningovi vysvětlil, že nejdůležitější je, aby byl dobyt a udržen most v Arnhemu, přičemž spojenecké tanky mají dorazit za dva dny. Browning Montgomerymu zaručil, že most udrží čtyři dny, pronesl pak ale tuto větu: „Mám ale obavy, pane, zda nezacházíme o jeden most příliš daleko“.

Důležitá při plánování operace byla denní doba seskoku. Jelikož měly být všechny noci bezměsíčné, nedalo se skákat v noci, čímž ovšem na druhou stranu bylo vyloučeno opakování zmatků ze dne „D“. Navíc německá armáda se každým dnem dostávala takříkajíc opět „do formy“ takže si spojenci nemohli dovolit čekat. Pozice protiletadlových děl nepřítele měly být před výsadkem zlikvidovány náletem spojenců. Letadla dopravující výsadkáře měla být chráněna 1500 doprovodnými letouny. Celkem mělo být do akce zapojeno 4500 letadel všech typů. Velkým problémem bylo, že spojenci neměli dostatek letadel k přepravě 35 000 výsadkářů na jednou, přičemž mohlo letectvo dopravit pouze jeden výsadek denně a ke shození všech výsadkářů by byli potřeba tři lety, tedy tři dny. To znamenalo že by němci měli teoreticky čas posílit svoji obranu, tato okolnost se však zdála zanedbatelnou, protože žádná jednotka, která by se mohla stát překážkou, se v dosahu nevyskytovala.

Dva dny před začátkem operace navštívil náčelníka štábu SHAEF (Supreme Headquarters Allied Expeditionary Forces - Vrchní velitelstvo spojeneckých expedičních sil) generálporučíka W.B. Smitha zpravodajský náčelník generálmajor K. Strong, ten ho upozornil že německé síly v oblasti rostou, přičemž odboj mluvil konkrétně o dvou tankových divizích umístěných u Arnhemu. Průzkumný let sice prokázal přítomnost německých tanků v oblasti, ale většina velení se domnívala, že se jedná pouze o vraky které za sebou zanechaly německé divize ustupující do Německa k doplnění a přezbrojení, a tak nebyla zprávám odboje věnována žádná pozornost. 


Tankisté SS odpočívající u Arnhemu

Bohužel měl odboj pravdu. Po bojích ve Falaiské kapse byly do blízkosti Arnhemu přemístěna II. SS Panzer Korps (druhá tanková armáda) pod velením SS-Obergruppenführer W. Bittricha, která byla tvořena divizemi: 9. SS Hohenstaufen společně  s 10. SS Frundsberg. Tyto tankové divize si zde měly odpočinout a vytvořit zálohu německé skupině armád „B“. Společně s těmito divizemi byly v oblasti Arnhemu umístěny výcvikový prapor a dva prapory Fallschirmjägeru  a zcela pochopitelně i městská posádka. Během 10. září dostala 9. SS Hohenstaufen rozkaz aby se připravila k přesunu do Německa k doplnění stavů a převzetí nových tanků, děl a obrněných vozů. Divize se začala prakticky druhý den přesouvat, přičemž veškerá těžká výzbroj měla být zanechána na místě 10. SS Frundsberg. K 17. září se z 9. SS Hohenstaufen nacházel u Arnhemu pouze pohotovostní zbor čítající 2 500 mužů, ti však měli druhý den odjet do Německa. V cestě spojeneckým výsadkářům u Arnhemu stálo asi: 11 000 – 15 000 mužů patřících mezi elitní německé síly, 70 – 100 tanků, 90 – 140 děl. (toto jsou síly během prvního dne, počet německých vojáků, děl i tanků u Arnhemu se v průběhu bojů minimálně zdvojnásobil). Spojenci proti tomu nemohli v první den operace postavit ani celou výsadkovou divizi. Proti tankům měli britští výsadkáři jen 75mm houfnice a pěchotní protitankové střely PIAT.


Britští výsadkáři s protitankovou střelou PIAT

 

První den – neděle 17. září 1944
Operace začala ráno startem asi 1 400 bombardérů které se vydaly svrhnout bomby na své cíle, které většinou tvořili postavení německé protiletadlové obrany. Zhruba v poledne vzlétlo dalších asi 2 000 a tažné stroje kluzáků. Jako doprovod odstartovalo asi 1 500 stíhaček nejrůznějších typů. Toho dne bylo ve vzduchu 14 000 až 20 000 výsadkářů (věřím, že se dají dohledat oficiální údaje, bohužel údaje které se mi podařilo nalézt, měly tento rozptyl), což tvořilo největší výsadkovou operaci v dějinách lidstva. Samotné přistání výsadkových oddílů proběhlo bez překážek, německá Luftwaffe se ani nepokusila napadnout spojenecké letouny.


Seskakující britští výsadkáři

Tou dobou měl polní maršál Model poradu v hotelu Tafelberg. Asi ve 14:00 se německé síly dozvěděly o přítomnosti spojeneckých vojáků.  Po zjištění, že se v oblasti vyskytují britští výsadkáři, se přesunul i se svým štábem do sídla SS-Obergruppenführer Bittricha, plně rozhodnut překazit jakoukoliv spojeneckou operaci v oblasti. Mezitím však už 101. americká výsadková divize postupovala dole mezi Veghelem a Zonem, 82. americká výsadková divize jižně od Nijmegenu a 1. britská výsadková divize po druhé straně Rýna (na západ od Arnhemu).

Postup britské 1. výsadkové divize byl však kvůli příliš vzdálenému místu výsadku velmi pomalý. Původní plán obsadit most džípy osazenými kulomety Vickers a Browning nevyšel, protože většina džípů byla shozena jinde než zbytek výsadkářů, a ty co byli shozeny na správné místo, byly poškozeny a nefunkční. Podle některých teorií měla právě tento úkol provést SAS, protože to v té době byla jediná britská jednotka, která pro něco takového byla vycvičena, ale hlavně již měla s tímto způsobem boje bohaté zkušenosti ze severní Afriky. K Arnhemu museli výsadkáři urazit 10 kilometrů a na předměstí se již střetávali s prvními německými jednotkami. Museli s nimi svádět boj který je zdržoval od hlavního úkolu, kterým bylo obsazení mostu.


Výsadkáři v džípu Willis těsně po přistání

Kolem poledne vyrazil i XXX. sbor. opustil své předmostí u Neerpelte a vydal se směrem na Eindhoven, ale narážel stále na nepřítele a jeho postup se zastavil. U Arnhemu postupovala k mostu pouze jedna brigáda, protože zbytek jednotek se nacházel na místě přistání a nebyly schopny se zformovat. Cestou k mostu byl tento prapor napaden jednotkou SS, které se podařilo zdecimovat počet výsadkářů ze dvou praporů na jeden (velel mu podplukovník John Frost). Na tomto praporu zůstalo provedení úkolu, který byl původně určen pro celou divizi. Frostova jednotka postupující po břehu Rýna, nepozorovaně prošla kolem vojáků SS-Sturmbannführer Krafta, který později zatarasil všechny cesty a odříznul Frosta od zbytku výsadkové divize.

Problémy měli Britové také  se spojením. Kvůli vadným krystalům mohli s pomocí vysílaček komunikovat pouze na VELMI malou vzdálenost. Urquhartuv štáb neměl spojení s Frostem a ani se štábem generála Browninga, jehož štáb se nacházel v blízkosti Nijmegenu. Jednotlivé prapory se tak v neznámém terénu mohly spoléhat pouze na nepřesné mapy.


Arnhemský most

Frost během postupu oddělil rotu B, aby obsadila pontonový most, který měla mít v Arnhemu zbudovaný německá armáda. Tento prapor poté co dorazil na místo, zjistil že pontonový most již byl němci demontován. Bohužel se jim již nepodařilo probít se zpět k Frostovi a jeho mužům. V době kdy se Frost dostal k silničnímu mostu, byl již tento most obsazen asi půl hodiny pancéřovými granátníky SS.  K mostu dorazil poměrně hladce, když se však pokusil překročit most a zajistit jižní stranu mostu, byli zpozorováni německými vojáky, čímž byla jeho přítomnost prozrazena. V tento okamžik byla zmařena jediná šance, jak obsadit obě strany mostu. Když se generál Lathbury v 17:30 dozvěděl že je Frostův prapor u mostu, vyrazil se svými vojáky směrem k mostu. Tam se mu skutečně podařilo probít, čímž mohl posílit britské síly u mostu, přičemž sebe a své muže podřídil velení podplukovníka Frosta. Toto byli jediní muži, kterým se podařilo probít k mostu.

Tento den operace se stala věc, na které nejspíše celá operace ztroskotala. V sestřeleném kluzáku byl německými vojáky nalezen celý plán operace Market Garden. Tato chyba pak stála život stovky spojeneckých vojáků. Nalezené plány dostal do dvou hodin k vyhodnocení generál Student. První den rozhodně neskončil pro spojence úspěchem.

 

Druhý den – pondělí 18. září 1944
Ráno byl generál Urquhart doprovázený svým štábem a generálem Lathburym napaden německými vojáky. Při pokusu o útěk Němcům byl těžce raněn generál Lathbury, kterého museli nechat u jednoho manželského páru, který ho měl po ukončení bojů dopravit do nemocnice. Kvůli velmi husté koncentraci německých vojáků se musel skrýt generál Urquhart na půdě jednoho domu. K jeho smůle před domem zastavilo německé obrněné vozidlo, díky jehož přítomnosti musel strávit na půdě ještě 24 hodin.


Generál Urquhart

Za svítání se k mostu nezávisle na sobě pokoušeli probít 4 prapory britských výsadkářů: 3. prapor (pod velením podplukovníka Fitcha),  1. prapor (pod velením podplukovníka Dobieho), 11. prapor (pod velením podplukovníka Lea) a 2. staffordský prapor (pod velením podplukovníka McCardieho). Žádnému s těchto praporů se přes veškeré úsilí nepodařilo prorazit k mostu. Němci využili nalezené plány a do oblasti seskoku přesunuli velkou část svých vojáků a protiletadlová děla. Ačkoliv způsobili seskakujícím výsadkářům těžké ztráty, nepodařilo se jim je odříznout od zbytku Britů v oblasti. Po několika hodinách tvrdého boje se výsadkáři druhé vlny spojili se štábem 1. Výsadkové divize.

2. Britská armáda se u Eidhovenu spojila s Americkými výsadkáři a pokračovali v postupu společně. Velkým problémem byl davy lidí, které vyšly do ulic a vítaly spojenecké vojáky. Průjezd městem tak trval asi 4 hodiny, což byla velká ztráta v časovém plánu.

Generál Urquhart byl v tento den ještě stále na půdě domu kde se ukryl před německými vojáky

 

Třetí den – úterý 19. září 1944
V Arnhemu se opět pokusily prorazit dva prapory k mostu, to se jim ovšem kvůli stále sílícímu odporu Němců nepodařilo. Jediný úspěch kterého dosáhli, bylo zničení obrněného vozidla před domem, kde se nacházel generál Urquhart, díky čemuž mohl po 24 hodinách opustit svůj úkryt a přidat se opět ke svým mužům. Okamžitě se vrátil na velení 1. Výsadkové divize, které se nacházelo Oosterbeecku hotelu Hartenstein, kde jeho návrat všechny překvapil.

Výsadkáři u mostu byli ve velmi kritické situaci. Neměli munici, zdravotnický materiál a byly velké problémy jak s vodou, tak s jídlem. K jídlu měli jenom jablka, která našli ve sklepech domů. Z tohoto si dělali legraci, že až přijedou tanky, tak je naleznou po pás ve vystřílených nábojnicích a ohryzcích od jablek. V blízkosti mostu už drželi jenom 10 domů, které ale německé dělostřelectvo začalo systematicky likvidovat.


Notoricky známá fotografie výsadkářů držících severní konec mostu v Arnhemu

Kvůli špatnému počasí se do z Anglie dostala do Holandska asi jenom polovina z 1 000 letadel a kluzáků, přičemž odlet Polské Brigády byl odložen na druhý den. Díky nalezeným plánům měli Němci v držení většinu míst určených pro shození zásob, díky čemuž se k výsadkářům dostalo jenom 12 tun vybavení, zbylých 75 tun bylo shozeno Němcům.

Večer se u Nijmegenu spojil 30. sbor 2. Britské armády s výsadkáři z 82. Americké výsadkové divize. V cestě na Arnhem jim stál jenom most přes řeku Waal, který bránil prapor vojáků SS. Jeho dobytí bylo naplánováno na druhý den. Během dne byly u pokusů proniknout k mostu zničeny tři ze čtyř praporů, které se o to pokoušely. Nepochopitelné v této situaci bylo odmítnutí pomoci odboje, který disponoval velkým množstvím dobře vycvičených a ozbrojených mužů, a mohl se tak stát v této situaci velmi dobrou náhradou za ztracené prapory. Během tohoto dne se stále další vážná záležitost, která situaci spojenců rozhodně neulehčila. Němci našli u zajatého Britského důstojníka manuál pro pozemní a světelnou signalizaci.

Čtvrtý den – středa 20. září 1944
Situace u arnhemského mostu byla v tuto chvíli zoufalá. Byl akutní nedostatek všeho kromě raněných vojáků. Z původního praporu už byla bojeschopná pouze čtvrtina. Frostovi výsadkáři sice stále bránili Němcům v užívání mostu, avšak nadále již tato situace nebyla udržitelnou. Jedinou nadějí na zlepšení situace by byl příchod 30. sboru, který ovšem nejdříve musel dobýt most přes Waal, což se mu podařilo až pozdě večer, přičemž však nedostal rozkazy k dalšímu postupu. Kvůli špatnému počasí byl opět odložen odlet Polské brigády až na další den.

Zbytky vojáků 1. výsadkové divize se stahují do obraných postavení v okolí hotelu Hartenstein.


Britští výsadkáři obsluhující houfnici v bojích v Oosterbeeku

 

Pátý den – čtvrtek 21. září 1944
V ranních hodinách už nebyla schopna hrstka Frostových vojáků vzdorovat německému tlaku a tak byl podplukovník Frost nucen se vzdát se svými muži Němcům. Od této chvíle byl Arnhemský most v německých rukou. Toho hned využila 10.SS Panzer Division, která po mostě překročila Rýn ze severního břehu na jižní a vydala se vstříc 30. sboru.

Asi v 11:00 dostal 30. sbor rozkaz k postupu na Arnhem, jeho postup byl však po několika kilometrech zastaven protitankovými děly nepřítele.

Tou dobou již startovaly v Anglii letouny s Polskou výsadkovou brigádou. Během letu se počasí zhoršilo natolik, že letadla dostala příkaz k návratu, tento signál se však dostal asi jenom k polovině letadel, zbylá část pokračovala v letu k seskokovým zonám na jižní straně Rýna. Seskokové zony však již byly tou dobou v držení vojáků SS, a tak se Poláci dostali okamžitě do smrtící palby nepřítele. Z 1 100 mužů se na zemi shromáždilo asi jenom 700.


Granátníci SS bojující u Arnhemu

Poláci se měli podle plánu přesunout na severní břeh a podpořit tam své anglické kolegy. Přívoz který k tomu měli použít, byl však již zničen. Až ve 21:00 dostal Sosabowski (na obrázku vlevo) zprávu od Urquharta. Donesl mu ji v ústní podobě kapitán Zwolanski, polský styčný důstojník ve štábu 1. výsadkové divize, který přeplaval Rýn. Vyřídil, že Urquhart čeká a že se Poláci přepraví v noci přes Rýn ve člunech, které jim dodají Angličané. Čluny však nedorazily a tak se tento večer Poláci na severní břeh nepřepravili. SS-Obergruppenführer Bittrich, který se dozvěděl o dalším výsadku na jižním břehu, poslal proti Polákům část 10.SS Panzer Division se 40 tanky

 

Šestý den – pátek 22. září 1944
Ráno k Polákům dorazil průzkumný oddíl tanků 30. sboru (zajímavé je že tanky dorazili až k Polákům omylem). Tankisté spolu s Poláky zabezpečili bok pravého křídla 10.SS Panzer Division, která bránila v postupu hlavním britským silám, čímž vytvořili koridor mezi 30. sborem a Rýnem. Tento koridor již zůstal v Britských rukou do konce bitvy. Situace na velení 1. Britské výsadkové divize byla velmi zoufalá, vojáci museli čelit přesile, kterou na ně vystavovala se svými tanky 9. SS Panzer Division (k této divizi byli přičleněny i dva prapory Fallschirmjägeru které se do boje pochopitelně také zapojily). O to více je nepochopitelné, proč Browning dával ještě tento den správu generálu Eisenhowerovi, že se situace v Arnhemu výrazně zlepšila. Večer se Poláci chtěli pokusit překročit Rýn pomocí obojživelných vozidel. Ty však kvůli neustávajícímu dešti zapadly do bahna. Poláci se ještě tento večer pokusili překonat Rýn v gumových člunech od 101. americké výsadkové divize. Čluny byly prakticky okamžitě potopeny německou palbou, ale na druhý břeh se podařilo dostat asi 50 polským výsadkářům.

 

Sedmý den – sobota 23. září 1944
Díky dobrému počasí byl dokončen výsadek všech zbývajících mužů. Posílení se dočkala Americká 101. a 82. výsadková divize. Seskočil i zbytek polské brigády, ta však byla shozena v prostou 82. výsadkové divize. Poláky na jižním břehu Rýna podpořila 43. pěší divize ze 30. sboru.

RAF se pokusila zásobovat vojáky 1. britské divize v Oosterbeeku, což se však vzhledem k velkým ztrátám a tomu, že se k britským výsadkářům dostalo asi jenom 5% shozeného materiálu, nedá rozhodně počítat za úspěšnou operaci. Po tomto fiasku již RAF od dalších pokusů vzdušného zásobování upustila. V noci se měli Poláci se 43. pěší divizí a 130. brigádou přepravit na severní břeh Rýna. Jelikož zbylé dvě jednotky nedorazily ve stanovený čas, pokusili se Poláci přeplout řeku sami v šesti obojživelných vozech a šesti člunech. Německá palba však byla velmi silná a tak se Polákům při velkých ztrátách podařilo přepravit asi jenom 220 vojáků. Tento pokus o překročení řeky tedy skončil neúspěchem.

 

Osmý den – neděle 24. září 1944
Situace v Oosterbeeku se velmi zhoršovala. Výsadkáři již měli v rukou velmi malé území, navíc raněných stále přibývalo. Byly také velké problémy s jídlem, vodou, zdravotnickým materiálem a střelivem. Velení výsadkářů požádalo aby převezli jejich raněné do nemocnice svaté Alžběty v Arnhemu, a to i za cenu že padnou do zajetí. Německá strana souhlasila, a tak bylo ve dvouhodinovém příměří (15.00 - 17.00) přepraveno do nemocnice (a tudíž i německého zajetí) více jak 2 000 raněných. Po skončení příměří začal boj opět znovu s neztenčenou silou.


Výsadkáři při bojích v ulicích Oosterbeeku

Ve 2:00 v noci se pokusili vojáci 43. pěší divize v 15 člunech a několika obojživelnými vozy DUKW překročit řeku. Ze 420 mužů kteří se pokusili řeku překročit, se jich na druhou stranu dostalo jenom 240, ti však byli okamžitě napadeni granátníky SS. I tento pokus o posílení vojáků na severní straně Rýna skončil katastrofou.

 

Devátý den – pondělí 25. září 1944
Hned ráno se v Nijmegenu konala porada které se zúčastnili generálové Dempsey, Horrocks a Browning. Ti uznali, že situace pro jednotky na severní straně Rýna je beznadějná a rozhodli o jejich evakuaci, která měla proběhnout během této noci. Tato operace dostala kodový název BERLÍN. Ráno 6:05 dostává generál Urquhart rozkaz k nočnímu ústupu přes řeku. Měl však obavy, aby je mezitím Němci neodřízli od Rýna. Jeho obavy však byli zbytečné, protože Poláci bránící cestu k Rýnu bojovali tak houževnatě, že se Němci museli stáhnout o dva kilometry. Ve 21:00 začaly děla 30. sboru krycí palbu. Z Oosterbeeku se začaly postupně stahovat jednotky z výjimkou těžce raněných, obsluhy děl a rádií, aby Němci měli dojem, že operace na řece je jenom další pokus o posílení 1. výsadkové divize.  Ve 21:45 začíná převoz prvních výsadkářů na jižní stranu Rýna, který bude probíhat během celé noci.  Po vystřílení munice v Oosterbeeku (asi kolem 1:30) se zbytek vojáků také vydal k Rýnu, aby se přepravili na jižní břeh.  V Oosterbeeku zůstali jen ranění, lékaři a duchovní.

Za svítání Němci zjistili, že pozice britských vojáků na severním břehu jsou kromě raněných prázdné, a tak začali svým dělostřelectvem ostřelovat prostor řeky. Hustá palba německého dělostřelectva znemožnila přesun zbylých asi 500 vojáků, z nichž mnozí aby se dostali na jižní břeh, přeplavali v noci 26. září řeku.

 

Desátý den – úterý 26. září 1944
Během rána utichají poslední boje na severní straně Rýna a ranění se dávají odvést do německého zajetí, kde budou ošetřeni. Během tohoto dne se 30. sbor dostává na dohled Arnhemu. Bohužel pozdě. Tento den byl ukončen posledním německým vítězstvím ve II. světové válce.


Na cestě do německého zajetí

Hrob neznámého britského výsadkáře

Výsledky

Tato operace nepochybně porážkou spojenců. Jediný „zisk“ spojenců byl 100 kilometrů dlouhý koridor, který jim bez mostu v Arnhemu nikam nevedl. Zcela lživě v této situaci působí jak výrok Montgomeryho, který tvrdil že operace byla z 90% úspěšná, tak i výrok Winstona Churchilla, který se k operaci vyjádřil takto: "Co se týče Arnhemu, domnívám se, že situace není viděna ve správném světle. Bitva skončila rozhodným úspěchem, jen čelní divize, která se oprávněně pokoušela  o víc, byla rozdrcena. Necítím kvůli tomu žádný zármutek ani zklamání, mám naopak velkou radost, že naši velitelé jsou schopni vzít na sebe tak velké riziko." Každému člověku se zdravým rozumem musí být jasné že na těchto výrocích není ani trocha pravdy. Jediné co tato operace ukázala, je skutečnost, že rudí ďáblové patří mezi nejlepší vojáky, kteří kdy po této zemi chodili.

 

Ztráty
Američané

101. výsadková divize - 2 118 mužů
82. výsadková divize - 1 432 mužů
USAF - 424 mužů

Britové
1. výsadková divize - 7 578 mužů, z toho 1 130 padlo
1. parašutistická brigáda - 740 mužů
RAF - 294 mužů
30. sbor - 1 480 mužů

Němci
10 000 mužů - z toho při bojích o Arnhem a Oosterbeek jich zahynulo 1 100

Do údajů o padlých (pokud nebylo uvedeno jinak) jsou započítáni nejen padlí, ale i ranění, zajatí nebo nezvěstní vojáci.

 

Autor: John Eric Boulton (bývalý člen)

 

Prameny:
Internet
Arnhem 1944 - Jaroslav Hrbek
 

 
 


Web by Allan Morrison, © 2005 - 2009
Optimized for IE , Opera 1024 x 768 & higher